Toulání se slunečními procesy v přírodě

Při toulání přírodou máme nespočet možností pro meditativní ponoření se do sil všech sedmi tradičních planet i dvanácti znamení zvěrokruhu. Jsou Božími nástroji, s jejichž pomocí bylo kdysi vše stvořeno, a pomocí nichž je vše stále znovu tvořeno, udržováno, přeměňováno a rozpouštěno zpět do nadsmyslových říší.

Pomalé, vnímavé a Boha-milujícím myšlením zostřené putování přírodou, má potenciál nám poodhalit závoj, a jemně popostrčit naši duši zase o kousek víc z času a prostoru do věčnosti. A dokonce i při jedné krátké procházce máme možnost zavnímat všechny základní tvořivé síly, prozařující, protkávající a prostupující veškerou živou i neživou přírodou. 

V přírodě můžeme najít místa, která svou kvalitou odpovídají jednotlivým planetám nebo znamením takřka dokonale. Přirozeně, vždy jsou ve hře všechny vlivy, ale na určitých místech můžeme vytušit, že zde přebírá vládu jeden archetyp a ostatní jsou spíše upozaděny.  

Smyslový svět je sice z vyššího pohledu májou a iluzí, ale jen jeho plné uznání a přijetí otevírá zdravou cestu do vědomé věčnosti. Skrz hmotu tušit a vidět Ducha, to je, oč tu běží. Neboť duchovní bytosti strávily vznešenou, moudrou, láskyplnou a usilovnou prací eony věků, aby pozemskou přírodu a člověka vytvořily. Zneuznání hmoty by bylo vůči nim neuctivé.

*

Ano, příroda je koncem cest Božích. 

Ale může být také začátkem cest lidských, ke znovuspojení s cestami Božími.

* 

O zlaté bráně slunovratu a duši lípy

Doba kolem letního slunovratu pro mě bývá nejkouzelnějším časem... 

(tématická hudba pro naladění třeba tady nebo támhle) 

Když kvetou lípy a třezalky, prosvětlenými nocemi proletují světlušky, a ptáci se poprvé od časného jara začínají posvátně utišovat, je podivuhodně lehké vciťovat se do jemného tkaní přírodních duchů a dušiček.

Letní slunovratová brána je čímsi zvláštním, kdy jemnější duše mohou vycítit, že je něco "jinak". Zlatá záře Ducha je na chvíli přístupná i našim očím.

Mohutný vzmach étericko-astrální zemské duše (která se skládá z myriád elementárních bytostí, bytůstek a bytůstníčků) do oblastí nejvyšší kosmické lásky, kouzlí v dolní fyzické sféře záplavu rostlinnosti a všemožného hemžení. Příroda se raduje s přicházejícím jarem víc a víc, a její radost ve slunovratovém čase kulminuje, aby slavila kosmickou svatbu s tkajícím Božstvím. Procesy zrání mají v sobě již něco sestupného, a k tomu je slunovrat jen předběžou přípravou.

Konec starého roku a počátek nového se dá s jistým oprávněním umístit i do této zlaté brány. Svatým Janem končí křesťanská polovina roku - trvající od Vánoc - a alchymicky se mění v část pohanskou, která dospěje ke svému vyvrcholení s koncem Adventu (tento pohled vychází z plného uznání a vnitřního usmíření pohanského a křesťanského impulsu; o tom snad někdy příště).

Jako by se Země chtěla s počínajícím astronomickým létem stát naším příbytkem, naznačujíc - teď na chvíli nepotřebuješ domov, buď doma v mé náruči! Mám tu vše, nekonečnou zásobu světla, tepla i hojnosti! Veškerá nepřívětivost a stahující zimní chlad jako by snad přestaly existovat. 

Letní slunovratová příroda je částečně zhmotnělou imaginací ráje. Samozřejmě, že tento ráj má ke skutečnému ráji daleko, jsouc jen jeho nedokonalým a dočasným obrazem (pořádná letní bouřka toho budiž důkazem) - můžeme ale díky němu tušit, jaké síly naši Zemi kdysi vystavěly, neboť přírůstek rostlinné hmoty je v přírodě opravdu znatelný. 

 

 

foto: Letící Orel

 

Esence mé Cesty I. - posvátný soulad pohanství a křesťanství

Každá cesta žijícího a hledajícího v sobě ukrývá několik různých esencí, podobně jako je komplexní vůně souzvukem, prolnutím a propojením jednotlivých vonných složek. A právě díky jejich neopakovatelnému spojení vzniká ona jedinečná vůně. I my voníme do prostoru a času světa takovým způsobem, který je v každém okamžiku i v celém rozpětí života určován naší Cestou. A jako žádné dvě Cesty nemohou být totožné, ani žádné dvě duše nevoní stejně.