Každá cesta žijícího a hledajícího v sobě ukrývá několik různých esencí, podobně jako je komplexní vůně souzvukem, prolnutím a propojením jednotlivých vonných složek. A právě díky jejich neopakovatelnému spojení vzniká ona jedinečná vůně. I my voníme do prostoru a času světa takovým způsobem, který je v každém okamžiku i v celém rozpětí života určován naší Cestou. A jako žádné dvě Cesty nemohou být totožné, ani žádné dvě duše nevoní stejně.
*
Pára stoupá ze šálku
a moje duše
hledá nebesa
*
Soustředím se na svět
a v mém nitru
hřeje mě láska
*
Radost z tvoření
začíná s vědomím,
že vše bylo stvořeno
*
Dojmy z pálení velkého ohně před dvěma lety, večer 30. dubna na kopci za jednou malou vesničkou...
*
Ač bylo pálení očistného ohně silně znečištěno pokleslou všedností, stále tu byla zřetelně cítit síla a atmosféra dávných, smysluplných rituálů a obětí, s nimiž je oheň živelně, podstatně a bytostně spjat.
Oheň je nejvlastnějším výrazem síly proměny.
Pokaždé, když se měníme, tak vlastně hoříme.
Oheň...
je tak krásný...
kypí životem, a přesto je smrtící...
je veselý, jasný, a přece tak vážný...
je mocný, a přece tak křehký a prchavý...
Vidíš-li oheň, věz, že vidíš sílu Ducha, prostupující až do hmoty.
Spojením Ducha se Zemí vzniká oheň. A kouř je silou oběti - hmota se obětuje Duchu.
Dovolit si být v Přírodě, nechat se Jí obklopit, obejmout jako důvěrně známou a blízkou bytostí...
Ztišit se a naslouchat Jejím zvukům, hlasům, Jejímu šepotu - jenž jako by k člověku promlouval, tak tiše a zároveň naléhavě: Jsme spřízněni více, než tušíš...
Pak mi vytane, snad více v srdci než na mysli: když nesčetné myriády bytostí vyslovovaly a vyzpívávaly z vesmírné harmonie Zemi a člověka, už tehdy se tiše chvěly radostí v očekávání doby, kdy k nim dospěje vůně vřelých myšlenek a pocitů v Přírodě s láskou spočívajícího člověka - děkuji, děkuji Vám, za tu nádhernou a povznášející zkušenost: být v Přírodě.
Být Přírodou.
*