Každá cesta žijícího a hledajícího v sobě ukrývá několik různých esencí, podobně jako je komplexní vůně souzvukem, prolnutím a propojením jednotlivých vonných složek. A právě díky jejich neopakovatelnému spojení vzniká ona jedinečná vůně. I my voníme do prostoru a času světa takovým způsobem, který je v každém okamžiku i v celém rozpětí života určován naší Cestou. A jako žádné dvě Cesty nemohou být totožné, ani žádné dvě duše nevoní stejně.
Tenhle poklad jsem si spontánně půjčil v hradecké knihovně (spíš na mě doslova vyskočil z regálu), a nelitoval jsem ani na chvilku. Dechberoucí vhledy, všímavost pro nádheru malého i velkého světa, a až kouzelná, s lehkostí podaná výstižnost...
I
"... bezděká důvěra předešlých věků, že skutečnost je stvořená, ne náhodná. Na nejhlubší úrovni má smysl všechno, co je, prostě proto, že to je. To není pečlivě dosažený závěr. Byl to bezděký výchozí předpoklad všeho žití i myšlení."
II
"Pravda je, je možné ji poznávat a předávat, protože všechno žití a bytí má svoji pravdivost."
III
"Lidé mohou poznat pravdu, protože pravda - smysl bytí i morální smysl života - není výdobytek pojmové konstrukce, nýbrž vlastnost žití/bytí a dar prožitku. Lidé však mohou o smyslu svého bytí hovořit i proto, že slova nejsou jen odkazy, nábrž i metafory, které mohou vyvolat zážitek i jeho smysl."
IV
"Některé otázky se nedají vyslovit, dokud nevznikne náznak odpovědi kdesi hluboko v pavučinách podvědomí."
V
"Ve své schopnosti setkávat se s dobrem, pravdou a krásou jsme zároveň bytosti, které, ač v čase, přesahují časovost schopností nazřít řád věčnosti."
*
Dojmy z pálení velkého ohně před dvěma lety, večer 30. dubna na kopci za jednou malou vesničkou...
*
Ač bylo pálení očistného ohně silně znečištěno pokleslou všedností, stále tu byla zřetelně cítit síla a atmosféra dávných, smysluplných rituálů a obětí, s nimiž je oheň živelně, podstatně a bytostně spjat.
Oheň je nejvlastnějším výrazem síly proměny.
Pokaždé, když se měníme, tak vlastně hoříme.
Oheň...
je tak krásný...
kypí životem, a přesto je smrtící...
je veselý, jasný, a přece tak vážný...
je mocný, a přece tak křehký a prchavý...
Vidíš-li oheň, věz, že vidíš sílu Ducha, prostupující až do hmoty.
Spojením Ducha se Zemí vzniká oheň. A kouř je silou oběti - hmota se obětuje Duchu.
Dovolit si být v Přírodě, nechat se Jí obklopit, obejmout jako důvěrně známou a blízkou bytostí...
Ztišit se a naslouchat Jejím zvukům, hlasům, Jejímu šepotu - jenž jako by k člověku promlouval, tak tiše a zároveň naléhavě: Jsme spřízněni více, než tušíš...
Pak mi vytane, snad více v srdci než na mysli: když nesčetné myriády bytostí vyslovovaly a vyzpívávaly z vesmírné harmonie Zemi a člověka, už tehdy se tiše chvěly radostí v očekávání doby, kdy k nim dospěje vůně vřelých myšlenek a pocitů v Přírodě s láskou spočívajícího člověka - děkuji, děkuji Vám, za tu nádhernou a povznášející zkušenost: být v Přírodě.
Být Přírodou.
*