Esence mé Cesty I. - posvátný soulad pohanství a křesťanství

Každá cesta žijícího a hledajícího v sobě ukrývá několik různých esencí, podobně jako je komplexní vůně souzvukem, prolnutím a propojením jednotlivých vonných složek. A právě díky jejich neopakovatelnému spojení vzniká ona jedinečná vůně. I my voníme do prostoru a času světa takovým způsobem, který je v každém okamžiku i v celém rozpětí života určován naší Cestou. A jako žádné dvě Cesty nemohou být totožné, ani žádné dvě duše nevoní stejně.

 

*

Jednou takovou esencí mé Cesty je niterný posvátný respekt jak k pohanství, tak ke křesťanství (a také ke všem dalším spirituálním směrům a tradicím, mají-li úctu a lásku ke všemu živému i duchovnímu, ke dvěma prvně jmenovaným však nejsilněji). Z pohanství je to především to předkřesťanské, keltské, dále pak manichejské, indiánské, severské a germánské. Z křesťanství pak to esoterní, kosmické, necírkevní a anthroposofické. 

Jak v pohanství, tak v křesťanství se snažím vnímat jejich zdravé jádro - to, díky čemu existují, co je jejich duchovním základem, způsob, jakým vychovávaly a vychovávají lidské duše v průběhu dějin a jednotlivých inkarnací, a jejich pravý vnitřně opravdový obsah zbavený balastu lidského příživnictví, falše, lži, touhy po moci, sklonu k pýše a povýšenosti, lpěním na zevní tradici a chybách vzniklých z vnějškového přejímání a opisování bez pochopení pravé podstaty. 

Jeden z ideálů, kterými se nechávám na Cestě vést, by se dal pojmenovat asi takto: Pravé, opravdové pohanství i křesťanství pramení ze stejného zdroje. Živě na sebe navazují a čerpají ze sebe. Naše duše se v průběhu věků koupaly v záři pohanství i křesťanství, a mají jejich plody v sobě. Jedno staví na druhém a spíše se doplňují, než že by se vylučovaly a byly proti sobě v jakémsi stavu antipatie, který často mají křesťané vůči pohanům a naopak. Každé z nich se liší pouze tím, v jakém časovém úseku vývoje lidstva je (či bylo nebo bude) pro duši cennější a aktuálnější, a také tím, jakým způsobem duši vedou ke zdokonalování, očišťování a propojení s božsko-duchovními základy světa, z nichž náš svět povstal, s nimiž neustále obcuje a k nimž tíhne a spěje. 

*

Centrální skutečností, kolem níž se sdružoval veškerý posvátný zájem, uctívání, rituály a obyčeje pohanů, bylo Slunce. Pravé, kosmicko-esoterické křesťanství říká, že Kristus (kolem nějž se sdružuje veškerý posvátný zájem, uctívání, rituály a obyčeje křesťanů) kdysi přebýval na Slunci, jako nejvyšší sluneční božská bytost, a postupným procesem, který vyvrcholil mysteriem na Golgotě, se duchovně, duševně i tělesně spojil jak s člověkem, tak s celou Zemí, která je od té doby Jeho tělem. A postupně se stane novým Sluncem, aby mohla s Jeho pomocí vystoupit s celým lidstvem k vyšším stupňům bytí.

Kristus-Slunce je makrokosmické Já, z něhož povstalo naše já, a s nímž je niterně, bytostně a neoddělitelně spojeno. Naše bytí, naše existence, je nemyslitelná jak bez Slunce, tak bez Krista. A tak se, meditativním pochopením, centrální skutečnost obou směrů stává totožnou. 

*