Oheň v jarní přírodě - očistná síla Ducha

 Dojmy z pálení velkého ohně před dvěma lety, večer 30. dubna na kopci za jednou malou vesničkou...

*

Ač bylo pálení očistného ohně silně znečištěno pokleslou všedností, stále tu byla zřetelně cítit síla a atmosféra dávných, smysluplných rituálů a obětí, s nimiž je oheň živelně, podstatně a bytostně spjat.

Oheň je nejvlastnějším výrazem síly proměny.

Pokaždé, když se měníme, tak vlastně hoříme.

Oheň...

je tak krásný...

kypí životem, a přesto je smrtící...

je veselý, jasný, a přece tak vážný...

je mocný, a přece tak křehký a prchavý...

Vidíš-li oheň, věz, že vidíš sílu Ducha, prostupující až do hmoty.

Spojením Ducha se Zemí vzniká oheň. A kouř je silou oběti - hmota se obětuje Duchu.

*

Jásající, barevnějící, kvetoucí, rašící, zelenající se, šťavnatá a radostná jarní příroda je v ročním koloběhu nejvěrnějším zpodobením (projevem) svatográlských sil. Je to hmatatelný projev lásky Nebe a Země - duše Země stoupá do nebes, a nebeské síly proživují tělo Země.

Oheň v jarní přírodě je tak jednou z nejduchovnějších událostí vůbec - snoubí síly svatého Grálu, Svatého Ducha, Krista - Pána živlů, vroucnost lidského života, úcty, lásky a modlící se oběti.

*

Pryč jsou doby, kdy bylo dobré přinášet bohům zvířecí oběti. Ty měly svůj hluboký smysl v posvátném prastarém pohanství (míněno bez jakéhokoliv negativního zabarvení - pravé předkřesťanské pohanství je třeba mít v úctě stejně, jako pravé křesťanství). Dnes jsou ale přežitkem a za současného stavu vývoje lidstva spíše zbytečným zlem.

Dnes je třeba pojmout oběť bohům niterněji. S nástupem křesťanství se lidské prožívání postupně stále více zniterňuje, a tak bychom mohli říci: Podobně, jako velekněz pohanského slunečního kultu obětoval na oltáři zvířecí tělo, my můžeme učinit totéž ve svém nitru - doslova spálit ohněm Ducha svá vnitřní astrální zvířata (nedokonalosti, pokleslé touhy, přebujelé nectnosti a sklony ke zlu) a stát se tak s pomocí ohně zase o maličko čistšími, bližšími Bohu. To nám dopomůže k opětovnému re-ligio - znovuspojení se s božskými bytostmi, z jejichž činů a slov prýští prazáklad světa. A k tomu nám budiž pálení ohňů v jarní přírodě dobrým pomocníkem.

Děkuji, že můžeme. 

Ano, budiž tak.

***

Oslava Přírody

Dovolit si být v Přírodě, nechat se Jí obklopit, obejmout jako důvěrně známou a blízkou bytostí...

Ztišit se a naslouchat Jejím zvukům, hlasům, Jejímu šepotu - jenž jako by k člověku promlouval, tak tiše a zároveň naléhavě: Jsme spřízněni více, než tušíš...

Pak mi vytane, snad více v srdci než na mysli: když nesčetné myriády bytostí vyslovovaly a vyzpívávaly z vesmírné harmonie Zemi a člověka, už tehdy se tiše chvěly radostí v očekávání doby, kdy k nim dospěje vůně vřelých myšlenek a pocitů v Přírodě s láskou spočívajícího člověka - děkuji, děkuji Vám, za tu nádhernou a povznášející zkušenost: být v Přírodě.

Být Přírodou.

*

Haiku I.

*

Burácející vítr

rve listí ze stromů

Skála klidně hledí

*

Popel tiše padá

na vyprahlou zem

Vejce praská zevnitř

*

Potůček čile zurčel

a třpytil se

do hlubin bytí

*

Esence čaje

Chci se k něčemu přiznat. Jsem blázen do čajů. Zajímají mě o trochu víc než běžného smrtelníka, a tak se tu občas objeví i čajokulturně zaměřené věci. 

Čaj mě provází životem dobrých patnáct let, možná i o maličko víc. V začátcích šlo o občasnou návštěvu čajovny s pár kamarády - tehdy nic zvláštního vedle hospod, barů, diskoték a podobných útulnišť. Jak šel čas, a já se začal trochu uklidňovat (no, vážně), zjistil jsem, že mě atmosféra čajoven přitahuje přece jenom nejvíc. Takový zvláštní klid a mír, když v čajovně zrovna nebyla nějaká uhulená pubertální sešlost. Nějak se přihodilo, že když jsem byl okolnostmi donucen najít si nějakou brigádu, nedovedl jsem si už představit nic jiného, než práci za čajovým pultem. A tam jsem kouzlu čaje propadl definitivně.

 *

 Není šedivých dnů.

To jsou jen unavené oči,

které nechtějí vidět jejich svátečnost...

 *