Oslava Přírody

Dovolit si být v Přírodě, nechat se Jí obklopit, obejmout jako důvěrně známou a blízkou bytostí...

Ztišit se a naslouchat Jejím zvukům, hlasům, Jejímu šepotu - jenž jako by k člověku promlouval, tak tiše a zároveň naléhavě: Jsme spřízněni více, než tušíš...

Pak mi vytane, snad více v srdci než na mysli: když nesčetné myriády bytostí vyslovovaly a vyzpívávaly z vesmírné harmonie Zemi a člověka, už tehdy se tiše chvěly radostí v očekávání doby, kdy k nim dospěje vůně vřelých myšlenek a pocitů v Přírodě s láskou spočívajícího člověka - děkuji, děkuji Vám, za tu nádhernou a povznášející zkušenost: být v Přírodě.

Být Přírodou.

*

Je to... jako kdyby každý trylek ptáčka, každý hřejivý paprsek Slunce, každé pohlazení větru na tváři, každý dech vůně květin, mihnutí každé vlnky v potoce... jako kdyby to vše ve mně probouzelo nový život; jako kdyby s každým vjemem, při němž je přítomno plné uvědomění si krásy i smyslu Přírody, ve mně vyrašily další svěží zelené výhonky života a radosti z něj. Ze semínek, které tam vždy byly, jen tiše a trpělivě čekaly na trochu živé vody - mojí lásky ke světu...

V plném vědomí a plném citu takového prožitku se lze koupat a vnímat takřka bezmeznou krásu bytí; krásu, jež v sobě má obsaženou zároveň i moudrost a lásku: jak bytostí, které to vše kdysi tvořily, tak i těch, které to vše stále udržují a proteplují životem. Moc těch bytostí je obrovská, nezměrná, nepředstavitelná... ach, jak dechberoucí je si uvědomit, že i tak mocné bytosti dokážou stvořit poletující semínko pampelišky nebo jemňoučká ptačí pírka... Víš, i Ty dokážeš zjemnit svou duši tak, abys jim ani myšlenkou neublížil...

Děkuji Vám, přírodní duchové ohně, větru, vody i země, za Vaši obětavou a moudrou činnost; děkuji Vám, duchové oběžných dob, že jste nám darovali tak harmonický a nádherný roční koloběh; děkuji kamenům, že nesou mé tělo a činí ze Země náš domov, děkuji rostlinám, že sytí mé tělo životem a duši barvami, děkuji zvířatům, že vše prochvívají svým neustálým pohybem a zažehují v přírodě jiskřičky vědomí.

Děkuji Přírodě a Velké Matce Zemi, že mě nese, a umožňuje mi cítit se blíž Velkému Otci - univerzu, kosmu, nesmírnému a tajemnému Ves-mír-u.

*

Je-li člověk v Přírodě, obklopen Jejím majestátním klidem i živým klokotáním, může procítit, jak moc je vlastně blízko planetám, hvězdám i celému Vesmíru. Skoro jako by ho kosmické síly jemně hladily po hlavě - zvenčí i zevnitř - a mohutně prostupovaly celou jeho bytost silněji než zvuk největšího gongu. To, co jej vpravdě prostupuje, není jen mrtvá síla nebo neživý zvuk; ale živý a vědomý Logos - slovo, skrze něž povstalo vše, co jest.

Vědomé, láskyplné blížení se Přírodě je v podstatě hlubokým religiózním aktem (v původním smyslu toho slova). Ona je v nás a my jsme v ní, a to v mnohem mohutnějším smyslu, než tušíme.

A tak, poutníku, probudíš-li v sobě touhu dotknout se hvězd, nesenou žízní po Pravdě a po Duchu, dotknou se hvězdy Tebe.

Poznávej a prociťuj hlubokou spřízněnost své bytosti s celým univerzem, a jsi svou duší již na nádvoří kosmického Města dvanácti drahokamů, zářícího křišťálovou čistotou. Ano, takové město skutečně existuje.

Je-li Tvůj život upřímnou, vděčnou, vědomou a láskyplnou odpovědí na tvořící myšlenky a síly Bohů obětované po eony věků pro Tebe, nastoupil jsi cestu stát se občanem kosmu.

 

 ***