Doba kolem letního slunovratu pro mě bývá nejkouzelnějším časem...
(tématická hudba pro naladění třeba tady nebo támhle)
Když kvetou lípy a třezalky, prosvětlenými nocemi proletují světlušky, a ptáci se poprvé od časného jara začínají posvátně utišovat, je podivuhodně lehké vciťovat se do jemného tkaní přírodních duchů a dušiček.
Letní slunovratová brána je čímsi zvláštním, kdy jemnější duše mohou vycítit, že je něco "jinak". Zlatá záře Ducha je na chvíli přístupná i našim očím.
Mohutný vzmach étericko-astrální zemské duše (která se skládá z myriád elementárních bytostí, bytůstek a bytůstníčků) do oblastí nejvyšší kosmické lásky, kouzlí v dolní fyzické sféře záplavu rostlinnosti a všemožného hemžení. Příroda se raduje s přicházejícím jarem víc a víc, a její radost ve slunovratovém čase kulminuje, aby slavila kosmickou svatbu s tkajícím Božstvím. Procesy zrání mají v sobě již něco sestupného, a k tomu je slunovrat jen předběžou přípravou.
Konec starého roku a počátek nového se dá s jistým oprávněním umístit i do této zlaté brány. Svatým Janem končí křesťanská polovina roku - trvající od Vánoc - a alchymicky se mění v část pohanskou, která dospěje ke svému vyvrcholení s koncem Adventu (tento pohled vychází z plného uznání a vnitřního usmíření pohanského a křesťanského impulsu; o tom snad někdy příště).
Jako by se Země chtěla s počínajícím astronomickým létem stát naším příbytkem, naznačujíc - teď na chvíli nepotřebuješ domov, buď doma v mé náruči! Mám tu vše, nekonečnou zásobu světla, tepla i hojnosti! Veškerá nepřívětivost a stahující zimní chlad jako by snad přestaly existovat.
Letní slunovratová příroda je částečně zhmotnělou imaginací ráje. Samozřejmě, že tento ráj má ke skutečnému ráji daleko, jsouc jen jeho nedokonalým a dočasným obrazem (pořádná letní bouřka toho budiž důkazem) - můžeme ale díky němu tušit, jaké síly naši Zemi kdysi vystavěly, neboť přírůstek rostlinné hmoty je v přírodě opravdu znatelný.
