úterý 21. října 2025

O meditaci, toulání se přírodou, lásce a radosti

V potemňujícím se podzimním čase, kdy naše duše zase přichází trošku víc k sobě, a stupňuje se v nás jakási zvláštní potřeba niterného tepla a světla, mě zahřálo a potěšilo milé pojednání Karla Funka o meditaci (v článku psáno kurzívou). 

V jeho nové knížečce, vydané letos malonákladem, je takových hezkých zastavení, myšlenek a obrazů víc. (Jmenuje se Korálky, Minifunkoviny o lásce.) Moc mu děkuju za její zaslání i s hezkým věnováním. Jak málo stačí k radosti, že jo :-)

Je mi blízký jeho nenásilný a milý přístup hledajícího, kdy při brouzdání jeho knížkami mám pocit, jako kdybychom si přátelsky povídali u čaje, a sem tam na něco hodnotného přišli. Říká tomu, putování nebo kodrcání duchovním žebřiňákem. A co že je to ten žebřiňák? Přístup projevující se v nespěchání, trpělivém oceňování malých a zdánlivě bezvýznamných věcí, lásce a úctě ke světu, lidem i přírodě, pomalém toulání a putování krajinou duše a světy duchovního poznání, který je mi nesmírně blízký a provází mě v nejrůznějších obměnách životem už dlouho, jako věrný přítel.

*

Láska, krása a meditace patří k sobě.

Meditace může být:

- Echem v chrámu po doznění varhan i svolávacím zvonem do dosud skoro prázdného chrámu sbratření lidstva. Ustálenou hladinou po mořské bouři i nehybným spočinutím ryby při mořském dně.

- Brankou skrytou v džungli na úpatí Hory Poznání i jezírkem v dosud neobjevené jeskyni, které ještě nespatřilo lidské oko.

- Je okem orla, vznášejícího se svobodně nad horstvy a moři, i očkem vlaštovčího mláděte v teple hnízda voňavé maštale.

- Oblázkem v jarním potůčku, který si tiše přede mezi tajícími sněhy, i mohutnou nehybnou skálou ve řvoucím a útočícím mořském příboji. 

- Svíčičkou mezi dalšími na vánočním stromku obdarování i planoucím sluncem, které trvale přetavuje vše, co v sobě má, na oběť lásky pro celé okolí, ať je dobré či zlé.

- Je prvním stanutím ve vrátkách zahrádky, vymaňující se z ranního oparu, i spokojeným podvečerním přehlédnutím zrytého a osázeného sadu. 

- Považujme ji třeba za energické bourání falešných chrámů či sebestředných citových kulis, které jen imitují ctnosti, i za snášení základních kamenů ke stavbě neviditelných chrámů v prostorách kosmu i našich niter. 

Prožívejme meditaci jako klid teplé noci na visuté zahradě Semiramidině i jako první sluneční paprsek, který v chrámu Abu Simbel o prvním jarním dnu projde dlouhou chodbou a ozáří srdce sochy faraona. Jako první pohled těch, kteří se láskou poznali po tisíciletích i první záblesk hvězdného majáku míru zářícího z božského srdce. Jako hostii na jazyku touhy i grálský kalich na mystický obsah prolité a láskou proměněné krve Kristovy.

*

Někdy je pro mě meditace trochu jako pomalá procházka přírodou, krajinou a lesem, kdy ani vlastně nevím, proč jsem na ní šel a kam jdu. Jen se cestou porůznu zastavuju, roztávám (a zase krystalizuju). Třeba abych...

 přivoněl ke kvetoucí jabloni, a poděkoval jí za krásu jejich květů...

 zavřel oči a naslouchal písni větru...

 obdivoval houby tiše rostoucí v lese, a s úžasem zkoumal jejich barvy, tvary a podoby...

 pozoroval ptačí hemžení a švitoření a vnímal, jak mě jejich vtělená radost hřeje na duši...

 se vpíjel do jemného, tichého a posvátného třpytu hvězd, a přemítal o tom, jak se tam, v jiných vesmírných vesničkách a městech, asi mají...

se zaposlouchal do šumění listů a větvoví, vyprávějící pohádku o chrámu lesa a jeho obyvatelích...

si smočil nohy v potůčku a nechal se prostoupit jeho osvěžující, jiskřivou pohyblivostí... 

se nechával pohladit měkkým svitem Měsíce, a hledal taje v jím vrhaných stínech... 

se znovu a znovu nechával obejmout a pohladit slunečním světlem a teplem... 

plnými hrstmi bral a vyhazoval do vzduchu spadané zlatavé listí, jako díkůvzdání nádherně moudrému kolu roku, jež dokáže i z odumírání vykouzlit krásu a smysl...

tiše objal kmen břízy, a zaposlouchal se do písně její duše...

zajásal radostí nad malými rostlinkami a semenáčky stromů, kolem nichž se hemží elementární bytůstky, neúnavně je zalévající láskou a pozorností, aby mohly růst...

ztrácel hlavu v oblacích, rozjímaje nad hrou jejich tvarů, a snoubení jejich šedobílosti s modří nebes... 

s úžasem zíral na obětavou a neúnavnou práci včel, jak v tisících malých zastavení na květech prozlacují svět; a jak zrající plody sládnou ohněm Slunce i vzpomínkou na jejich něžné, láskyplné doteky...

s každým krokem cítil zem pod sebou, a přemítal o tom, jak dlouho tu asi všechny ty kameny a kamínky jsou, a jak jen díky nim můžeme zakoušet naši pozemskou pouť... 

pozoroval mušky chycené v pavučinkách, a učil se oceňovat koloběh života...

nevědomky vyplašil zajíce a sledoval vlnící se stébla trávy na louce po jeho pelášení...

obdivoval zahoření večerních červánků a cítil dotek prvního podzimního mrazu...

 *

úterý 22. července 2025

O tiché vděčnosti

 Radovat se z maličkostí je klíčem k tiché, hřejivé a léčivé vděčnosti za vše, co nám život dal i vzal. 

 * 

 

 Foto: Letící Orel

neděle 20. července 2025

Toulání se slunečními procesy v přírodě

Při toulání přírodou máme nespočet možností pro meditativní ponoření se do sil všech sedmi tradičních planet i dvanácti znamení zvěrokruhu. Jsou Božími nástroji, s jejichž pomocí bylo kdysi vše stvořeno, a pomocí nichž je vše stále znovu tvořeno, udržováno, přeměňováno a rozpouštěno zpět do nadsmyslových říší.

Pomalé, vnímavé a Boha-milujícím myšlením zostřené putování přírodou, má potenciál nám poodhalit závoj, a jemně popostrčit naši duši zase o kousek víc z času a prostoru do věčnosti. A dokonce i při jedné krátké procházce máme možnost zavnímat všechny základní tvořivé síly, prozařující, protkávající a prostupující veškerou živou i neživou přírodou. 

V přírodě můžeme najít místa, která svou kvalitou odpovídají jednotlivým planetám nebo znamením takřka dokonale. Přirozeně, vždy jsou ve hře všechny vlivy, ale na určitých místech můžeme vytušit, že zde přebírá vládu jeden archetyp a ostatní jsou spíše upozaděny.  

Smyslový svět je sice z vyššího pohledu májou a iluzí, ale jen jeho plné uznání a přijetí otevírá zdravou cestu do vědomé věčnosti. Skrz hmotu tušit a vidět Ducha, to je, oč tu běží. Neboť duchovní bytosti strávily vznešenou, moudrou, láskyplnou a usilovnou prací eony věků, aby pozemskou přírodu a člověka vytvořily. Zneuznání hmoty by bylo vůči nim neuctivé.

*

Ano, příroda je koncem cest Božích. 

Ale může být také začátkem cest lidských, ke znovuspojení s cestami Božími.

pondělí 30. června 2025

O zlaté bráně slunovratu a duši lípy

Doba kolem letního slunovratu pro mě bývá nejkouzelnějším časem... 

(tématická hudba pro naladění třeba tady nebo támhle

Když kvetou lípy a třezalky, prosvětlenými nocemi proletují světlušky, a ptáci se poprvé od časného jara začínají posvátně utišovat, je podivuhodně lehké vciťovat se do jemného tkaní přírodních duchů a dušiček.

Letní slunovratová brána je čímsi zvláštním, kdy jemnější duše mohou vycítit, že je něco "jinak". Zlatá záře Ducha je na chvíli přístupná i našim očím.

Mohutný vzmach étericko-astrální zemské duše (která se skládá z myriád elementárních bytostí, bytůstek a bytůstníčků) do oblastí nejvyšší kosmické lásky, kouzlí v dolní fyzické sféře záplavu rostlinnosti a všemožného hemžení. Příroda se raduje s přicházejícím jarem víc a víc, a její radost ve slunovratovém čase kulminuje, aby slavila kosmickou svatbu s tkajícím Božstvím. Procesy zrání mají v sobě již něco sestupného, a k tomu je slunovrat jen předběžou přípravou.

Konec starého roku a počátek nového se dá s jistým oprávněním umístit i do této zlaté brány. Svatým Janem končí křesťanská polovina roku - trvající od Vánoc - a alchymicky se mění v část pohanskou, která dospěje ke svému vyvrcholení s koncem Adventu (tento pohled vychází z plného uznání a vnitřního usmíření pohanského a křesťanského impulsu; o tom snad někdy příště).

Jako by se Země chtěla s počínajícím astronomickým létem stát naším příbytkem, naznačujíc - teď na chvíli nepotřebuješ domov, buď doma v mé náruči! Mám tu vše, nekonečnou zásobu světla, tepla i hojnosti! Veškerá nepřívětivost a stahující zimní chlad jako by snad přestaly existovat. 

Letní slunovratová příroda je částečně zhmotnělou imaginací ráje. Samozřejmě, že tento ráj má ke skutečnému ráji daleko, jsouc jen jeho nedokonalým a dočasným obrazem (pořádná letní bouřka toho budiž důkazem) - můžeme ale díky němu tušit, jaké síly naši Zemi kdysi vystavěly, neboť přírůstek rostlinné hmoty je v přírodě opravdu znatelný. 

 

foto: Letící Orel

 

sobota 16. listopadu 2024

Šumavě

 

Šumavo,
oblá, měkká, živá, vlhká a tichá,
miluju,
jak hladíš mou duši,
jak do mě šumíš své ticho,
a zvláčňuješ mé okoralé a suché nitro.

Šumavo,
Ty víš, co potřebuju -
stát se jen o trochu víc
klidnou a živou vodou -
Tebou.

Šumavo,
dovol mi v Tobě spočinout
ještě o pár nádechů déle.

neděle 11. srpna 2024

Esence mé Cesty I. - posvátný soulad pohanství a křesťanství

Každá cesta žijícího a hledajícího v sobě ukrývá několik různých esencí, podobně jako je komplexní vůně souzvukem, prolnutím a propojením jednotlivých vonných složek. A právě díky jejich neopakovatelnému spojení vzniká ona jedinečná vůně. I my voníme do prostoru a času světa takovým způsobem, který je v každém okamžiku i v celém rozpětí života určován naší Cestou. A jako žádné dvě Cesty nemohou být totožné, ani žádné dvě duše nevoní stejně.

 

čtvrtek 6. června 2024

Haiku IV.

 

*

 

Pára stoupá ze šálku

a moje duše

hledá nebesa

 

*

 

Soustředím se na svět

a v mém nitru

hřeje mě láska

 

*

 

Radost z tvoření

začíná s vědomím,

že vše bylo stvořeno

 

*