Rozjímání o samotě, když se utiší lomoz všednosti, může být nekonečným zdrojem inspirace.
Tedy - rozjímání není samo o sobě tím zdrojem; jen očistí a uvolní prostor našeho nitra, které se pak může snadněji spojit s tvořivými duchovními bytostmi za závojem hmotného světa.
To pravé rozjímání může nastat jen tehdy, jsem-li v míru se světem, i sám se sebou, naplněn vděčností, že mohu v tomto světě být, žít a vnímat jej; a vidím-li v každém nejmenším detailu světa nádheru, moudrost a smysluplnost stvoření. To přichází nejlépe s plnou pozorností, kdy se dokážu v klidu a zároveň energicky vpít, vžít, vcítit, vmyslit do každého jevu, který ke mně přistupuje - do každé věci, barvy, vůně, zvuku, útržku rozhovoru, závanu větru, ... a dovedu-li plně ocenit, že jsem "u toho", když se to děje.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím o slušnost, respekt a ohleduplnost k ostatním i k autorovi. Děkuji :)