Esence čaje

Chci se k něčemu přiznat. Jsem blázen do čajů. Zajímají mě o trochu víc než běžného smrtelníka, a tak se tu občas objeví i čajokulturně zaměřené věci. 

Čaj mě provází životem dobrých patnáct let, možná i o maličko víc. V začátcích šlo o občasnou návštěvu čajovny s pár kamarády - tehdy nic zvláštního vedle hospod, barů, diskoték a podobných útulnišť. Jak šel čas, a já se začal trochu uklidňovat (no, vážně), zjistil jsem, že mě atmosféra čajoven přitahuje přece jenom nejvíc. Takový zvláštní klid a mír, když v čajovně zrovna nebyla nějaká uhulená pubertální sešlost. Nějak se přihodilo, že když jsem byl okolnostmi donucen najít si nějakou brigádu, nedovedl jsem si už představit nic jiného, než práci za čajovým pultem. A tam jsem kouzlu čaje propadl definitivně.

*

Esence čaje je pro mne to neuchopitelné, co je tu vždy ve chvílích, kdy je čaj středem mého zájmu. Je v každém čaji, a přece je v některém více a v jiném méně. Někdy ji vnímám zřetelněji a jindy spíš zastřeně. Může za to spousta věcí - moje naladění v danou chvíli, kvalita okamžiku (počasí, roční období, fáze Luny, rozmístění živlů v okolí), místo, kde čajuju, zvolené nádobí, společnost, no a především - konkrétní druh zvoleného čaje. O tom bych se chtěl zmínit především, protože při jednom milém čajování se ženou mi došlo, v jakých čajích Esenci vnímám nejvíc.

Jsou to čaje bílé.

Bílé čaje jsou pro mne jako křišťál mezi kameny. Jsou takovým zvláštním způsobem čisté, lehké, průzračné, a přesto tak mnohovrstevnaté. Jejich chuť a vůně není často tak výrazná a vemlouvavá jako u ostatních typů. Pro někoho jsou spíš jako voda bez chuti. Tím, že jsou v chuti i vůni jemnější, nutí mne vždy znovu a znovu být plně při nich - napínat a zostřovat své smysly natolik, aby mi žádná, ani ta nejjemnější nuance, neunikla. Je to podobné, jako když se snažíte porozumět vzdálenému šepotu - musíte napínat a bystřit sluch, abyste rozeznali jednotlivá slova. Tak mě díky svému charakteru bílé čaje nenásilně vtahují do plné přítomnosti. Jen se stoprocentní pozorností si je můžu plně vychutnat. Vím, že mi ji pak několikanásobně vrátí.

Navíc, říká se, že jde o čaje prakticky nejzdravější. Na téma zdraví a čaj dnes můžete slyšet stovky pohádek, mýtů a polopravd (často právě od prodejců), takže kdo ví, jak to ve skutečnosti je. Nějak ale cítím, že bílé čaje na tom budou nejlépe, protože jsou nejméně zpracované - tedy, jejich výroba je zdaleka nejjednodušší a sestává z nejmenšího počtu kroků. Je to vlastně takové čajové seno... :-) Vyrobit zelený, žlutý, polozelený nebo černý čaj je mnohem komplikovanější a celý proces má řadu (často i poměrně agresivních) fází, kterými vás tu nebudu zdržovat, sám je ani pořádně všechny neznám. 

Na bílých čajích mě baví právě ta kouzelná jednoduchost ve zpracování, která z nich jde cítit. Nejčastěji v bílém čaji vnímám... hmm, jakousi zvláštní lehkost, vzdušnost, až jiskrnost... divokost, plnost a zároveň osvěžující nekomplikovanost. I přesto jsou ale nádherně mnohovrstevnaté, což vynikne při tzv. východní přípravě - v malé konvičce na mnoho nálevů. Ta dovolí postupně vyniknout různým nuancím v chuti, barvě i vůni. A také proto jsou pro mne nejblíž té Esenci. Je v nich nejméně porušená a v některých snad ještě docela ryzí...