V potemňujícím se podzimním čase, kdy naše duše zase přichází trošku víc k sobě, a stupňuje se v nás jakási zvláštní potřeba niterného tepla a světla, mě zahřálo a potěšilo milé pojednání Karla Funka o meditaci (v článku psáno kurzívou).
V jeho nové knížečce, vydané letos malonákladem, je takových hezkých zastavení, myšlenek a obrazů víc. (Jmenuje se Korálky, Minifunkoviny o lásce.) Moc mu děkuju za její zaslání i s hezkým věnováním. Jak málo stačí k radosti, že jo :-)
Je mi blízký jeho nenásilný a milý přístup hledajícího, kdy při brouzdání jeho knížkami mám pocit, jako kdybychom si přátelsky povídali u čaje, a sem tam na něco hodnotného přišli. Říká tomu, putování nebo kodrcání duchovním žebřiňákem. A co že je to ten žebřiňák? Přístup projevující se v nespěchání, trpělivém oceňování malých a zdánlivě bezvýznamných věcí, lásce a úctě ke světu, lidem i přírodě, pomalém toulání a putování krajinou duše a světy duchovního poznání, který je mi nesmírně blízký a provází mě v nejrůznějších obměnách životem už dlouho, jako věrný přítel.
*
Láska, krása a meditace patří k sobě.
Meditace může být:
- Echem v chrámu po doznění varhan i svolávacím zvonem do dosud skoro prázdného chrámu sbratření lidstva. Ustálenou hladinou po mořské bouři i nehybným spočinutím ryby při mořském dně.
- Brankou skrytou v džungli na úpatí Hory Poznání i jezírkem v dosud neobjevené jeskyni, které ještě nespatřilo lidské oko.
- Je okem orla, vznášejícího se svobodně nad horstvy a moři, i očkem vlaštovčího mláděte v teple hnízda voňavé maštale.
- Oblázkem v jarním potůčku, který si tiše přede mezi tajícími sněhy, i mohutnou nehybnou skálou ve řvoucím a útočícím mořském příboji.
- Svíčičkou mezi dalšími na vánočním stromku obdarování i planoucím sluncem, které trvale přetavuje vše, co v sobě má, na oběť lásky pro celé okolí, ať je dobré či zlé.
- Je prvním stanutím ve vrátkách zahrádky, vymaňující se z ranního oparu, i spokojeným podvečerním přehlédnutím zrytého a osázeného sadu.
- Považujme ji třeba za energické bourání falešných chrámů či sebestředných citových kulis, které jen imitují ctnosti, i za snášení základních kamenů ke stavbě neviditelných chrámů v prostorách kosmu i našich niter.
Prožívejme meditaci jako klid teplé noci na visuté zahradě Semiramidině i jako první sluneční paprsek, který v chrámu Abu Simbel o prvním jarním dnu projde dlouhou chodbou a ozáří srdce sochy faraona. Jako první pohled těch, kteří se láskou poznali po tisíciletích i první záblesk hvězdného majáku míru zářícího z božského srdce. Jako hostii na jazyku touhy i grálský kalich na mystický obsah prolité a láskou proměněné krve Kristovy.
Někdy je pro mě meditace trochu jako pomalá procházka přírodou, krajinou a lesem, kdy ani vlastně nevím, proč jsem na ní šel a kam jdu. Jen se cestou porůznu zastavuju, roztávám (a zase krystalizuju). Třeba abych...
přivoněl ke kvetoucí jabloni, a poděkoval jí za krásu jejich květů...
zavřel oči a naslouchal písni větru...
obdivoval houby tiše rostoucí v lese, a s úžasem zkoumal jejich barvy, tvary a podoby...
pozoroval ptačí hemžení a švitoření a vnímal, jak mě jejich vtělená radost hřeje na duši...
se vpíjel do jemného, tichého a posvátného třpytu hvězd, a přemítal o tom, jak se tam, v jiných vesmírných vesničkách a městech, asi mají...
se zaposlouchal do šumění listů a větvoví, vyprávějící pohádku o chrámu lesa a jeho obyvatelích...
si smočil nohy v potůčku a nechal se prostoupit jeho osvěžující, jiskřivou pohyblivostí...
se nechával pohladit měkkým svitem Měsíce, a hledal taje v jím vrhaných stínech...
se znovu a znovu nechával obejmout a pohladit slunečním světlem a teplem...
plnými hrstmi bral a vyhazoval do vzduchu spadané zlatavé listí, jako díkůvzdání nádherně moudrému kolu roku, jež dokáže i z odumírání vykouzlit krásu a smysl...
tiše objal kmen břízy, a zaposlouchal se do písně její duše...
zajásal radostí nad malými rostlinkami a semenáčky stromů, kolem nichž se hemží elementární bytůstky, neúnavně je zalévající láskou a pozorností, aby mohly růst...
ztrácel hlavu v oblacích, rozjímaje nad hrou jejich tvarů, a snoubení jejich šedobílosti s modří nebes...
s úžasem zíral na obětavou a neúnavnou práci včel, jak v tisících malých zastavení na květech prozlacují svět; a jak zrající plody sládnou ohněm Slunce i vzpomínkou na jejich něžné, láskyplné doteky...
s každým krokem cítil zem pod sebou, a přemítal o tom, jak dlouho tu asi všechny ty kameny a kamínky jsou, a jak jen díky nim můžeme zakoušet naši pozemskou pouť...
pozoroval mušky chycené v pavučinkách, a učil se oceňovat koloběh života...
nevědomky vyplašil zajíce a sledoval vlnící se stébla trávy na louce po jeho pelášení...
obdivoval zahoření večerních červánků a cítil dotek prvního podzimního mrazu...
*